Sázava

Prázdniny by nebyly prázdniny, kdyby se člověk nevydal na vodu s přáteli. Vysoké školy organizují mnoho letních sportovních kurzů a já jsem na něj spolu se dvěma kamarádkami vyrazila. Rozhodly jsme se jet sjíždět s dalšími studenty práv Sázavu. Mé další prázdninová počínání by nebylo ono bez přítomnosti nějakého učitele. Jelikož toto byla školní akce, učitel samozřejmě nechyběl.

Pohledný mladý pedagog, který má pověst neuvěřitelného děvkaře a na podobných akcích střídá studentky jako ponožky. Měl jednu neviditelnou vadu - ráčkoval. Někomu to přijde roztomilé, já to úplně nesnáším. Až do svých 11 let jsem stejným hendikepem trpěla také. Měla jsem neschopného logopeda, u kterého jsem do zblbnutí musela stále opakovat tdnka a tdpaslík. Výsledek absolutně nulový. Naštěstí jsem pak poznala jiného a za půl roku jsem již neráčkovala. Proto vím, že se tato vada dá odstranit, když člověk chce. Pokud jste učitel a neumíte mluvit, tak je to dost smutné, ještě smutnější je, kolik pedagogů s takovouto vadou se na vysoký školách vyskytuje. Poslouchat tyto lidi na přednáškách se opravdu nedá. Přesně s takovým učitelem, kdy poslouchat ho bylo utrpení (jako výstavní exponát by byl ale okouzlující), jsem měla strávit pět dnů na vodě. Doufala jsem, že nás pojede hodně studentek, aby pan učitel měl výběr a mě měl jako opravdu poslední možnost. Bohužel už při srazu jsem zjistila, že skoro všichni účastníci jsou napárovaní a jediný, kdo přicházel pro pana učitele v úvahu, bylo naše trio.

Denča (jedna ze dvou kamarádek) byla začátečnice, a tak se jí pan učitel zcela nezištně ujal. Takže až na občasné věty typu: "Drrrahá Marrrtino, to bylo dnes prrrima," kdy jsem chtěla říct: "Milý pane učiteli, jdi do prrr...," to bylo v pohodě. S Barbarou jsme byly jedinou dívčí lodí. Nebrala jsem to jako nevýhodu do té doby, než jsme měly loď někde přenášet. Nakonec jsem to vyřešila jednoduše. Vždy když se blížilo místo přenosu, začala jsem Báru šikanovat, aby vypadala nešťastně. Neumím být dívka v nesnázích, za to Bára to umí bravurně, a když jsem k tomu trochu pomohla, tak se chlapcům vždy Báry zželelo a dílo bylo dokonáno. Stala jsem se obávaným despotou. Překvapilo mě, jak málo lidí z naší skupinu na vodu jezdí. Většina z nich byla poprvé. Ve své podstatě jsem tam byla za největšího trampa a prase. Nebrečela jsem jako ostatní, když v kempu nebyly sprchy, což dělalo problém i mnohým s chlapců. Zjistila jsem, že znám oba póly pánské hygieny. Muže, kteří se klidně nemyjí měsíc a tvoří si špínou ochranný film a muže, kteří pláčou, když se denně neumyjí. Jak jsme každý jiný, že?

U Sázavy bylo opravdu krásně. Viděly jsme labutě s labuťátky, spoustu roztomilých kachňátek i volavky. Vyplašily jsme ryby rybářům a jednomu jsme v domnění, že parkujeme u bójky, zničily asi nějaký přístroj. Celý týden jsme si užívaly, jak nám to pěkně jede a necvakáme se na žádném jezu. A pak přišel pátek a s ním i nejkrásnější úsek z Týnce nad Sázavou do Pikovic. Bohužel bylo celkem málo vody a tento úsek je dost kamenitý. Když jsme takhle projížděly jednou z jeho částí a Bára mi jako pokaždé říkala, kam mám zabočit, najely jsme na jeden kámen a překlopily se do vody. Od té doby vždy, když jsme jely někde, kde to trochu více teklo, Bára mě navigovala slovy: "Zaboč doprava a doleva. Teď vážně nevím Martino, jen se modlím." Tak jsem díky Báře poznala všechny modlitby ve slovenštině a postupně i části evangelií, naučené z hodin náboženství, na které kvůli nedostatku modliteb postupně přešla. Asi to zabralo, protože na další kámen už jsme nenajely a cestu jsme zakončily v suchu.

Závěrem bych chtěla všechny na tuto řeku pozvat. Je to mnohem lepší než sjíždět všemi propagovanou Vltavu, kde je lidí jak na Václaváku. U Sázavy je lidí mnohem méně a okolí vás zcela pohladí po duši.

Pac a pusu

Prostě já