Sockujeme ve Varech
Po letošním opravdu náročném zkouškovém, při kterém jsem poznala tak polovinu vyučujících občanského práva procesního (dělala jsem zkoušku na třikrát), jsem byla opravdu psychicky na dně. Umocnil to i fakt, že když jsem se koukla na blízkou budoucnost a studenty zbožně vyhlížené prázdniny, vytanulo mi na mysl pouze psaní bakalářské práce, do které bych se měla co nevidět pustit, a státnice, jejichž složení mě čeká v září. Tudíž vyhlídky na srpen, kdy budu naložená v ekonomii, mě přiváděly do ještě větší deprese. Věděla jsem, že v tomto stavu nic neudělám a nutně potřebuji oddech.
Zorganizovala jsem výlet do Karlových Varů na filmový festival. No zorganizovala je vlastně dost silné slovo, protože kromě lístků na autobus, které navíc objednávala Lucka, jsme neměly zajištěné vůbec nic. A o to, to bylo lepší. Postupem času jsem totiž zjistila fakt, že neplánované akce jsou nejlepší. Když nic neplánujete, nic neočekáváte a nemůže vás to tolik zklamat. A tak jsem se všema spolubydlícíma vyrazila na super dámskou jízdu do Varů.
Studenti si většinou nemohou dovolit žádný přepych. Proto jsme s sebou měly stany a zakempily jsme ve stanovém městečku. Já jsem sebou táhla tátovo třicet let staré Áčko, které mi vychválil až do nebes. O jeho modernosti nemůže být pochyb, jelikož má i tropiko, které se na slunci sice celkem dost taví, ale na komunistický stan to bylo stejně fakt něco. V kempu jsem byla zcela jediná s touto starožitností a při stavbě zcela rudá, jak je mým zvykem. Když jsem po otci chtěla aspoň přibližný návod k postavení tohoto útulného příbytku, poradil mi, ať si to hlavně přikolíkuju a pak už to nějak vymyslím, studuji přece dvě vysoké školy. Musím se pochválit, Áčko jsem opravdu postavila, akorát to v něm tak smrdělo, že nám nakonec sloužilo jako převlékárna a pokoj pro příležitostné návštěvy. Na spánek jsem se přesunula k holkám do moderního Husky stanu. Při žití ve stanu mě trápí takový drobný nešvar. Nedokážu se ztotožnit s faktem, že látkové stěny netlumí tak jako zdivo. A tak jsem zcela nechtěně rušila svou hlučností polovinu kempu. Jednou při návratu ve tři hodiny ráno jsem byla ve značně dobré náladě a něco jsem zarytě vyprávěla, když se najednou ozvalo: "nevíte sakra kolik je hodin?" A já, která vždy ráda vypomůže, jsem místo toho, abych zmlkla, hned odvětila: "počkejte, počkejte, hned se Vám podívám."
Večer po příjezdu jsme vyrazily koupit pasy, abychom mohly chodit celý týden na filmy a sehnaly nějaké vstupenky na další den. Bylo nám sděleno, že na další den už lístky nejsou, ale můžeme se pokusit vystát si místo ve frontě před kinem, a tak začala naše kariéra sockování. Musím říct, že se sockováním jsme se dostaly na daleko lepší filmy, než na které jsme později měly lístky. Když jsme takhle večer zase sockovaly před sálem, což spočívalo v rozvalení se na koberci v hotelu Thermal, uviděla jsem na konci fronty svého učitele z ekonomky s pohledným kamarádem. Ne, nebyl to pan V, ten se momentálně veselil někde na Islandu. Byl to učitel, který mě učil Ekonomii životního prostředí. Jelikož mám k učitelům kladný vztah, zželelo se mi jich a pozvala jsem je k nám, aby měli šanci se na film dostat. To, že s nimi nakonec strávíme skoro celý filmový festival, nás v tu chvíli vůbec nenapadlo. Tak jsme si užily spoustu srandy s muži o dvacet let staršími a vůbec nám nevadilo, že to nejsou mladí chlapci naší věkové kategorie. Jak už ale vím z hodin pana V, starší muži mají daleko více zkušeností a mohou být pro životy mladých dívek velice obohacující.
Musím říci, že z Varů jsme odjížděly všechny velmi obohaceny. Já odjížděla obohacena myšlenkou, že se prostě tento rok svých učitelů ani ve volném čase nezbavím. Prostě tu školu nějak moc "žeru".
Pac a pusu
Prostě Já